Spolek jsem založila za účelem sdružování dětí na individuálním vzdělávání (IV). Zpočátku jsem děti na IV sem tam něco doučila při mojí mateřské dovolené. Za dob covidu ke mně na doučování jezdilo čím dál tím více dětí. Proto jsem se spolu s manželem rozhodla založit spolek, abychom se mohli dětem věnovat, sdružovat je, učit je nejrůznějším dovednostem, případně je připravit na pravidelné školní přezkoušení. Ráda v dětech buduji pocit jistoty, sebevědomí. Baví mě děti motivovat a podporovat je v tom, v čem vynikají. Známky, ani jiné hodnocení se u nás nekonají. Chyby jsou vítané, protože chybami se člověk učí.
Pokud bych měla shrnout pár základních odlišností naší školy od běžného vzdělávacího zařízení, jsou to především tyto body:
V srpnu jedeme na Šumavu. Jupí, čerstvý vzduch a zážitky volají. Tábor organizujeme hlavně proto, abychom se na sebe před začátkem školního roku naladili a na první den školy se těšili o to víc. Jezdí s námi ale i děti, které se v KATČENCE nevzdělávají. Takže máš-li čas a chuť, pojeď s námi! Budeš mít vzpomínky na celý život.
A je to tady, konec školního roku. Zamačkávám slzičku, bude se mi stýskat, ale prázdniny volají a uvidíme se zas v září! Ba nééé, vlastně v srpnu na táboře. Tak ahoj léto, ahoj prázdniny :).
Velmi dobře si uvědomujeme problematiku drog a jejich zneužívání mezi mladými lidmi i dětmi. Proto jsme vyrazili na přednášku a bylo to super. Dozvěděli jsme se mraky zajímavostí a utvrdili se v tom, že drogy zkoušet nechceme. Nikde a nikdy.
Protože naše skvělá studentka Silvína úspěšně složila zkoušky na vysněnou střední školu (zdravotnické lyceum), zorganizovala jsem rozlučkovou akci pro ni a pro ostatní spolužáky. Nejeli jsme v plném počtu, ale akce se zadařila a rozhodli jsme se, že sjezd Vltavy bude každoroční školní tradicí.
Tak ahóóój!
Občas i do nějakého toho velkoměsta zajedeme. Tentokrát jsme si v Praze vybrali Vyšehrad. Chtěli jsme si projít místní hřbitov a podívat se, jaké známé osobnosti jsou zde pochované. V loňském roce jsme navštívili klasické historické město a galerii Mánes s výstavou renesance. Do Prahy jezdíme pravidelně, ale vždy někam, kde jsme ještě nebyli. Postupně tu naši matičku stověžatou důkladně poznáváme :).
V této skupině se vzdělávám 2 roky. Zapsaná jsem jako domškolák, ale chodím se učit ke Kačce. Výuka začíná v 8 ráno stejně jako v normální škole. Výuka je více o zodpovědnosti, což mně plně vyhovuje. Matematika s češtinou a jazyky se pokládají za nejdůležitější a probíráme je většinou nad rámec ŠVP. Učíme se v blocích. 1krát týdně má druhý stupeň odpolední výuku s těžkou látkou a plnou pozorností naší paní učitelky. Paní učitelce všichni tykáme a říkáme jí jménem. I přesto, že má před námi autoritu, je to i naše kamarádka. My děti máme mezi sebou celkem normální vztah. Většinou jsme rozděleni na holky, kluky a mladší děti. I přes obvyklé teenagerské hašteření víme, že si vlastně všichni rozumíme a můžeme se na sebe spolehnout
Prostředí naší školy je skvělé a cítím se jako doma. Jsem tu od konce páté třídy. Se spolužáky vycházím dobře. Katka učí skvěle, všemu rozumím a když nerozumím, mohu se zeptat a vysvětlí mi to v klidu znovu. Naučil jsem se toho více než v normální škole.
Učíme se v rodinném domku, máme tu třídu, která je dostatečně vybavená na pohodlné vyučování. Místa tu máme dost, i když já osobně bych ocenila ještě větší prostor. Vztahy jsou tu oddělené na dívčí a klučičí skupiny, ale všichni spolu vycházíme. Kačka je moc milá, komunikujeme s ní jako s přítelem a se vším nám ráda pomáhá. S učením, ale i s radami do života. Učíme se v blocích, zvonění nemáme, přestávku nám Kačka dá, kdy je potřeba. S testy a známkami se tu nestresujeme. Přešla jsem sem ze 7. třídy kvůli šikaně. Teď už je všechno v pohodě, díky lidem, co tu jsou. Individuální vzdělávání mi vyhovuje. Určitě doporučuji alespoň zkusit domškoláctví, po normálním vyučování se mi opravdu nestýská.
Řeším to přesně opačným způsobem. Podporuji děti tam, kde vidím, že jsou silné v kramflecích. Když vím, že se dítě bude za rok hlásit na uměleckou školu a už roky je činné v divadelním klubu, přijde mi jako naprostý nesmysl lpět na fyzice, která toto dítě vrcholně nebaví. Naopak nechám takové dítě makat na češtině a jiných jazycích, pro které má cit. O to víc takové dítě čte a píše. Předměty jako je fyzika proto v tomto konkrétním případě probíráme okrajově a neděláme z nich vědu.
Obecně se snažím každé dítě motivovat tam, kde vidím, že má úspěch. Baví tě jazyky? Pojď je dělat nad rámec ŠVP, neomezuj se a makej. Chceš na gymnázium a zajímají tě vlastně všechny předměty? V pořádku, budeme pracovat na všem intenzivně. U druhostupňových dětí velmi lpím na kritickém myšlení a umění tvořit si vlastní názor, poznámky, nebo vypisovat důležité informace z mluveného textu. Často hovořím na nějaké téma (i v cizím jazyce) a nechám je potom danou problematiku shrnout do pár vět a ohodnotit.
Jmenuji se Kateřina a celý život se pohybuji mezi dětmi. Už od svých osmnácti let jsem jezdila jako vedoucí na nejrůznější tábory a byla dětem starší kamarádkou a společnicí. Hlídala jsem známým jejich ratolesti, pomáhala ve školce i na kroužcích. Během každé akce, kde bylo více dětí pohromadě, jsem jimi byla obklopena a vlastně mně to tak vyhovovalo. S dětmi si rozumím lépe než s dospělými. Ráda pro ně vymýšlím zábavu, které se potom i já osobně účastním. Miluju jejich šťastné, natěšené obličeje.
Už od základní školy jsem měla v oblibě učení a do školy jsem chodila velmi ráda. Všichni mi říkali, že bych se měla stát učitelkou, ale já v tom tehdy (ani později) neměla úplně jasno, protože mi nevyhovoval vzdělávací systém. Na gymnáziu mě chytla vedle literatury především psychologie a já si doma předčítala Freuda Junga i jiné osobnosti psychologie a studovala jejich pohled na problematiku lidského bytí. Byla jsem fascinovaná a lidská psychika mi přišla naprosto úžasná a těžce nedozkoumaná. Proto jsem se rozhodla jít po gymnáziu na pedagogickou fakultu obor tělesná výchova a psychologie. Moje velké zklamání z vysokého školství mi dalo prvně poznat hluboké depresi. Neviděla jsem v ničem smysl a topila se ve tmě, ze které se mi nedařilo najít cestu ven. Roční stáž v Londýně měla můj život nakopnout a alespoň na rok přerušit ten nesmyslný proces vysokoškolského vzdělávání. Londýn byl náročný, protože jsem tam byla rok naprosto sama. Ovšem přinesl mi poznání jiné formy vzdělávání (více praktické) a já se domů vrátila odhodlaná studium i přes velký odpor dokončit. Přece bych nezahodila čtyři roky přemáhání se bez zdárného výsledku. Říkala jsem si, že ten poslední rok do státnic už nějak doklepu.
Osud mi ale do života po návratu z Londýna přivedl mého muže a o půl roku později i neplánované těhotenství, a tak byly moje plány na pedagogické fakultě zpečetěny. Studium jsem ukončila. Po pár měsících od porodu jsem si podala přihlášku na vysokou školu do Prahy, kde nabízeli kombinované studium a dodělala si tak bakalářské vzdělání v oboru sociální a mediální komunikace. Poté jsem nastoupila do práce postupně jako asistentka, obchodní zástupce, nákupčí a konečně jako marketingový vedoucí. Všechny pozice mě svým způsobem bavily, ale stále jsem věděla, že to není to pravé povolání/poslání pro mě.